Uvolňování měnové politiky: Jaká centrální banka je nejagresivnější?

Uvolňování měnové politiky je na poli monetární ekonomie žhavé téma již několik let. Centrální banky jsou celosvětově velice aktivní. Jaká z nich je však nejaktivnější?

Centrálním bankám se během krizových let dostalo naprosto bezprecedentní moci a postavení. Uvolněná měnová politika způsobila, že se trhy začaly odtrhávat od fundamentů a hráče na finančních trzích, zdá se, více než cokoli jiného zajímají kroky centrálních bankéřů.

Současná praxe měnové politiky

Není se ani čemu divit. Nejvýznamnější banky světa nakupují státní a korporátní dluhopisy (v rámci programů kvantitativního uvolňování), stanovují nulové, někdy až záporné úrokové sazby a poskytují ultra-levné úvěry bankovnímu sektoru.

Všechna tato opatření způsobila ohromný nárůst bilancí jednotlivých centrálních bank, jak lze vidět na grafu.

Banky tyto kroky činí pod záminkou zachování cenové stability, obvykle definované jako 2% růst spotřebitelských cen. Tento růst má být primárně zajištěn skrze peněžní expanzi a sekundárně skrze oslabení měnového kurzu a z něj plynoucího zvýšení cen importovaného zboží a služeb.

Vzhledem k tomu, že první kanál během krizových let začal selhávat – uvolnění měnových podmínek přestalo znamenat automatický růst peněžních agregátů a z toho plynoucí růst cenové hladiny, nabyl druhý kanál (oslabení kurzu) na významu.

Boje centrálních bank

Pro soupeření centrálních bank o čím dál slabší kurz se vžil termín „měnové války“. Ty už v historii několikrát proběhly, zejména v období mezi světovými válkami.

Klíčové z hlediska národního hospodářství v tomto kontextu je kromě růstu domácí cenové hladiny i zvýšení cenové konkurenceschopnosti domácích výrobců, kteří se tak snáze dostávají na zahraniční trhy.

Která z centrálních bank uvolnila svoji monetární politiku nejvíce a stala se tak nejagresivnějším „měnovým válečníkem“?

Pokud to chceme zjistit, musíme srovnat velikost bilanční sumy s hrubým domácím produktem dané země. Jen tak lze dohledat, jak moc byly měnové podmínky uvolněny v kontextu velikosti dané ekonomiky.

Měnové války současnosti

Z grafu je patrné, že nejagresivnější je bezesporu centrální banka Japonska – Bank of Japan.

Ta v boji s deflací a ekonomickou stagnací neváhala do japonské ekonomiky „napumpovat“ astronomické množství finančních prostředků, čímž se výše její bilanční sumy vyšplhala na úroveň téměř 65 % HDP.

Se odstupem na druhém místě vidíme Evropskou centrální banku, která nyní hledá východiska ze současné ekonomické situace v Eurozóně. Guvernér ECB Mario Draghi ve svých projevech mluví o nutnosti dostat inflaci k cíli a ukotvit inflační očekávání na kladných hodnotách.

Lze očekávat, že ECB rozšíří svůj program kvantitativního uvolňování či sníží depozitní měnověpolitickou sazbu.

Na základě informací a prostému faktu, že program bude pokračovat minimálně do září 2016 (pokud nedojde k jeho rozšíření), můžeme spolehlivě predikovat, že velikost rozvahy ECB vůči hrubému domácímu produktu Eurozóny ještě poroste.

V těsném závěsu za ECB je Federální rezervní systém, který na rozdíl od dvou předchozích bank nehovoří o uvolňování, ale naopak o zpřísňování měnové politiky – zvyšování úrokových sazeb.

Během globální finanční krize i po ní nakoupila banka v rámci tří kol kvantitativního uvolňování obrovské množství aktiv a velikost její bilanční sumy narostla na přibližně 4,5 bilionu $. Bankovní rada FEDu ji plánuje na této úrovni udržovat, proto v případě FEDu v tomto grafu nelze očekávat přílišné změny.

I přes svůj programu odkupu aktiv, se na posledním místě umístila Bank of England. Ta stejně jako FED mluví o zvyšování úrokových sazeb, které se kvůli nedávným turbulencím na finančních trzích a nízkým cenám komodit a potravin neustále posouvá do budoucna.

Na základě anomálie mezi vývojem sazeb FEDu a BoE lze očekávat, že banky zvýší sazby téměř zároveň.

Vítěz měnových válek

Centrální bankou, kterou lze s trochou nadsázky označit jako „vítěze“ je Bank of Japan. Žádnou centrální banku ekonomický vývoj nedotlačil tak daleko a k takovým opatřením, po kterých museli v minulosti sáhnout právě japonští centrální bankéři.

Banka nejenže vykupuje státní dluhopisy v rámci svého programu kvantitativního uvolňování, ale navíc i intervenuje na akciových trzích. I přesto všechno však Japonsko trápí tzv. sekulární stagnace – situace nulových úrokových sazeb, deflace a hospodářské stagnace, do které se podle některých pesimistických ekonomických analýz možná dostane celá západní civilizace.

 Autor: Sven Subotič, Jakub Mašek

Tato zpráva není investičním doporučením. Aura Invest Group s.r.o., vázaný zástupce společnosti Colosseum, a.s., obchodníka s cennými papíry.